Oxid uhličitý (CO2) je plyn bez barvy a zápachu. Vzniká, když dýcháme, ale hlavně když spalujeme uhlí, ropu nebo plyn.

Představte si Zemi jako spáče v posteli. Atmosféra je peřina. Ta peřina má ideální tloušťku, aby nám nebylo zima, ale ani horko.
Co děláme my lidé posledních 200 let? Tím, že pálíme fosilní paliva v továrnách a autech, přihazujeme na tu peřinu další a další deky.
Teplo od Slunce projde dovnitř k Zemi, ale přes tu vrstvu dek (CO2) nemůže odejít zpátky do vesmíru. A tak se spáč (Země) začíná potit.
To se projevuje tím, že tají ledovce (jako kostka ledu v teplém nápoji), stoupají hladiny moří a počasí je „divočejší“ – více vichřic, delší sucha.
Není to o tom, že bychom měli přestat dýchat. Jde o rovnováhu. Stromy a oceány umí CO2 pohlcovat (jako by tu deku ztenčovaly). My ale produkujeme CO2 rychleji, než ho příroda stíhá „uklízet“.
Pochopení tohoto principu je prvním krokem. I senior může pomoci – třeba tím, že nebude zbytečně topit tam, kde není, nebo zasadí strom. Každý list se počítá jako malý vysavač CO2.